Brno Open 2012
  IO Adult Latin Faces

Brno Open 2012
  IO Adult Latin R2

Brno Open 2012
  IO Adult Latin Redance

Brno Open 2012
  IO Adult Latin R1 Vol.2

Brno Open 2012
  IO Adult Latin R1 Vol.1

Starší galerie

2.díl - Jak fotit skupinky lidí


Warning: Missing argument 1 for Texy::process(), called in /home/majkl/www/informativni-okenko.php on line 81 and defined in /home/majkl/www/diskuse/lib/texy/texy.php on line 483

V souvislosti s rodinnou porotcovskou fotkou jsem dostal chuť vyprodukovat pár vět (kecám, zase to je román, až hrůza), které mám na srdci. A nečekaně se to týká focení skupinek lidí. Typicky při svatbách, maturitních plesech nebo prostě tam, kde je shluk lidí.

Já osobně jsem si udělal vlastní kuchařku na tento druh fotek. Primární je si uvědomit, že v danou chvíli fotíte stádečko (někdy stádo), které podléhá davovému šílenství, takže běžné vzorce chování nelze uplatnit. Bez ohledu na věk se všichni chovají jako školní výlet na prvním stupni základní školy po dvouhodinové túře a donutit všechny v jeden okamžik ke spolupráci je úkol prakticky nemožný.

První krok je omrknout kolik lidí Vám na fotce bude „pózovat“, a podle toho se pokusit najít vhodné místo na rozesetí. Ideální varianta pro focení je skupinka na schodech, případně skupinka pod oknem. Chce to ovšem ty schody, okna, štafle nebo vhodný kopeček v okolí. Nejhorší možná skupinka je 40 lidí ve formálním oblečení (nebudou si chtít lehat na zem) v zámecké zahradě (zahrada je placka). Když o tom tak přemýšlím, tak to je vlastně nejlepší skupinka na focení, protože v tu chvíli to bez vysokozdvižného vozíku nebo kurzu stromolezectví ani jinak vymyslet nejde, než z nich udělat obrovskou nudli a… ale to předbíhám.

Takže první krok je za námi, víme, kolik máme lidí, a vymysleli jsme, kam si je nahnat. Druhým osvědčeným krokem je „samoformování“. (nevhodné tam, kde je dobré formu dodržet, třeba novomanželé uprostřed :-D) Lidi se přirozeně s velkou úspěšností našikují tak, jak jim je to příjemné a jelikož mají mozek, tak i tak, aby plus mínus byli vidět.

Krok tři – zastrašení, pocit důležitosti (sounáležitosti) a urovnání nejtěžších případů. Znáte to, vždycky je někdo, kdo se bytostně nerad fotí, a tak se záměrně, při své výšce průměrné vánoční borovičky, zakamufluje tak, aby mu koukala do fotky co nejmenší část těla. Takových je třeba se zbavit nebo umravnit. V této chvíli je na dav nutno hlasitě mluvit a doufat, že alespoň třetina z nich neřeší to, že jim na fotce to ale opravdu nikdy nesluší. Tyto chronické schovávače hlasitě upozorníme, že na fotce bud chtějí být, a ať tedy „vylezou na světlo“ nebo ať se nepřemáhají a ze záběru odejdou. Musíte to udělat hlasitě a ostře! Focené osoby jsou v davu a mají pocit, že jsou tímto davem ochráněny, a tak je třeba zvýšit naléhavost sdělení. Exemplárním napomenutím jednoho dav pochopí, že jde o něco vážného, a částečně se umravní.

Krok čtyři – kontrola „samoformování“ a násilné přesuny jednotlivců. Při tomto kroku každý zapomene, co má na sobě a jak vypadá. Předpokládáme, že z davu nikoho osobně neznáme, takže musíme označovat lidi jen podle vzhledu. Ač se Vám jako fotícímu zdá popis naprosto jasný, daná osoba, na kterou vrhnete svůj pohled a říkáte: „Vy slečno, v tom modrém kostýmku“, na Vás nechápavě zírá a nic. „Ano, vy slečno vedle toho kudrnatého pána…“. Pochopí, že mluvíte na ní, ale není si ještě 100% jistá, že je to opravdu ona, přece jen slečen v modrém kostýmku jsou tam asi dvě stovky. „Ano, slečno mluvím opravdu na Vás.“ Slečna bojácně ukáže prstem na sebe. „Výborně, slečno, to sem rád že už si rozumíme, běžte prosím tam a tam….“. U těžkých případů ztráty schopnosti rozpoznat podle popisu sama sebe je lepší dojít až k onomu člověku a hezky nablízko mu vysvětlit, že mluvíte opravdu na něj, něž ztratit minutu jeho identifikací. A to vynechávám další tak 3 minuty pokynů, kam se má slečna přemístit, protože nechápe, kde je vlevo, a že myslím, (nebude) to „druhé vlevo“.

Krok pět – obličeje na mě! Tady už dochází k finálnímu ladění obličejů směrem na objektiv, a pokud Vám předchozí anabáze přišla přehnaně vylíčená, tak to čtete dál, teď přijde pravý oříšek – donutit skupinku, aby se příliš nepohnula z nakalibrovaných pozic a navíc upřela zrak jen na Vás. Je vcelku logické, že se během společné fotky seskupí známe osoby k sobě, a dobu, kdy rovnáte jiné persóny, si krátí společnou konverzací. Vytvoří se tedy několik „hnízd neklidu“, a během doby, kdy uklidňujete jedno hnízdo, vznikne někde další. Projeví se davové chování a když se baví jedna skupinka, proč by se nebavila i ta druhá. Vlídně zařvete „Na mě prosím“ a tohle se bude řvát celou dobu, co se bude fotit, ideálně ještě předtím než si na obličej „nasadíte“ fotoaparát (protože potom mají obličeje v hledáčku velikost špendlíkové hlavičky a nemůžete je zkontrolovat). Některé skupiny zbystří a zanechají družného hovoru (samozřejmě až potom co dokončí větu, souvětí, odstavec, někdy jim to dá tři „na-mě-prosímy“). Když už tedy nemluví a čekají, pojmou někteří výborný nápad na ukrácení nudné chvíle společné fotky sledováním okolí. Tu běží srna v lese, tu je u stromu rozkošný yorkšírský teriér s fešnou mašličkou na hlavičce a zaslouží si větší pozornost než váš objektiv… Seknete tak sedmý až deváty „na-mě-prosím“, položíte fotoaparát k oku a sekáte fotek tolik, kolik to jde, než se skupina totálně rozpadne, přičemž je stále častujete naléhavým na-mě-prosímem.

Jedno je jisté, vždycky bude někdo koukat jiným směrem, než měl. Ono technicky vzato při více než 6 obličejích to ani možná nejde. Proto těch fotek nasekáte více a v počítači prostě vyměníte hlavy tak, aby všechny koukaly na Vás nebo aby měly otevřené oči. Taky je výborné, když stojí fotografů před skupinou více a nejlépe jsou od sebe dál než dva metry. Skupinka nekoordinovaně těká pohledy na fotografy a výsledek je pak úplně skvostný.

No a jak jsem na začátku mluvil o velké nudli – pokud je lidí opravdu moc, není na tohle všechno čas a hlavně to nejde zvládnout. Takže se prostě spokojíte s tím, že kdo se jak postavil, tak bude vyfocen a „po mě potopa“. Stejně na té fotce budou mít hlavu velikosti několika pixelů, takže nemá ani cenu hlásit, že se právě teď mají usmívat. Jeden extrémní případ

Na té porotcovské fotce jsem se pokusil skupinu naformovat, aby vypadala souměrně, ale na kontrolu obličejů nebyl prostor, proto má Petr Odstrčil jen půlku hlavy. Ale jak vidíte, zbytek se tam celkem obstojně naformoval sám…

Jan Černý
Finálová C LAT, B STT